Soulmates - 7. Dvě duše

Toto rozštěpení osobnosti se dostavuje z příčin, kdy z různého utrpení, osamocení a stesku duše ustupuje do vstupního podvědomí

****************

Bylo devět hodin, úterý, 6. března.
Draco seděl nahoře, v malé skryté místnosti v Sovinci, blízko u střechy, hodně blízko samotnému nebi. Občasnými otvory by v ní mohl pozorovat hvězdy, jenže na to teď opravdu neměl pomyšlení.
Byl nervózní.

Přijde? Nepřijde?

Byl naštvaný sám na sebe, že zareagoval tak ukvapeně. Dávat mu ultimátum – buď on anebo jeho holka - bylo…dětinské.
Spokojil by se i s málem. Byl šťastný i za těch několik polibků, co si vyměnili tam v chodbě.
Vlastně víc než šťastný. Ten druhý by jistě nesouhlasil, ale on to považoval za to nejlepší, co se mu, kdy v životě přihodilo.

Líbat se s Potterem…
Líbat se s Harrym…
Líbat ho…

Co by mohlo být lepšího?

Možná jen být s ním, trávit s ním čas, spát s ním a probouzet se vedle něho…

„Tohle zní příliš stupidně i na tebe.“

„Mlč. Dnešek mi v žádném případě nepřekazíš.“

„Možná se zkazí sám. Nevypadá to, že by měl přijít,“ ryl do něj Ten druhý.

„Přijde. I kdyby jenom říct, že mě nechce. Je moc čestný, nenechal by mě tu čekat. On ne.“

Jeho ústa se zasmála pod vlivem pobavení Toho druhého.

„Ty ho snad obdivuješ nebo co?“

Ohradil se.

„Ani náhodou. Líbí se mi, přitahuje mě, chci být s ním. Ale neobdivuju ho. Tak hluboko jsem ještě neklesl.“

„To doufám.“

Dveře se otevřely.
*

Harry vstoupil do místnosti a nadával si za to.
Proč tam jenom musí lézt?

No, věděl proč.

Když si totiž představil, jak tam na něj Malfoy čeká celý rozčílený a přemýšlí jestli dorazí nebo ne…
Nikdo by neměl na nikoho čekat, když očekávaný nepřijde.
Zná ten pocit marnosti.
Připomíná mu to dobu než začal chodit s Ginny. Tehdy si dal rande s dívkou jménem Shirley, a ta… prostě nepřišla a on se cítil jako ten nejposlednější člověk na světě. Přemýšlel, co udělal špatně a co naopak neudělal vůbec.

Hnusnej pocit.

A pak tu je ještě jedna věc.

On to prostě musí s Malfoyem vyřešit jednou provždy. Nemůže riskovat další… no další chyby, které by mohl znova udělat.

Sovinec. Divné místo pro schůzku.
A ještě k tomu se zdá prázdný.
Tedy až na několik sov, které ještě nebyly na lovu.

Že by tady Malfoye nebyl? Snad si z něho nedělal jen legraci?
Ne, to jistě ne.

Harry se zamračil.

„Jsem tady nahoře.“

Zvedl pohled směrem k místu, ze kterého se ozýval hlas.

Místnost tam vzadu? Copak tam něco je?
Nikdy se o to nezajímal.
Opatrně vešel nahoru po zaprášených schodech, které pod každým jeho krokem nepříjemně zavrzaly.

V dřevěné místnůstce opravdu nebylo nic zvláštního.
Jen matrace (k jakému účelu asi slouží, že? Brr..) a Malfoy.

Bylo vidět, že si dal na svém zevnějšku obzvlášť záležet. Dokonce měl na sobě bílé triko, což bylo něco, co u něj Harry za celou dobu, co ho zná, neviděl.
Zvláštní věc, že blonďatým lidem sluší bílá.
A Malfoyovi obzvlášť.

„Nazdar, Pottere,“ pozdravil ho.

„Ehm…čau.“

Chvilku bylo ticho.
A pak…

„Přišel jsem ti říct, že moje odpověď je ne. Nechci s tebou nic mít. Nemůžu nechat Ginny a přijít o všechno, co mám jen kvůli…“ znervózněl a odmlčel se.

„Kvůli čemu?“

„Kvůli tobě.“

Malfoy přikývl.

„Věděl jsem, že to řekneš. Jsi moc velký zbabělec na to, abys s tím souhlasil.“

„Nejsem zbabělec,“ ohradil se Harry takřka automaticky a hned pokračoval: „Já jenom, že vlastně pořád nevím, o co ti jde a proč to děláš. Jestli mě chceš ztrapnit před ostatníma nebo… nebo… já prostě nevím. Nic nechápu.“

„A myslíš, že já ano?“ odpověděl otázkou Malfoy.

Harry, ale ještě neskončil.

„Musíš prostě pochopit, že to nejde. Chodím s Ginny. To, co bylo mezi tebou a mnou, bylo sice fajn, ale bude lepší, když se to nebude opakovat.“

Malfoy nahodil na tváři ten svůj typický zmijozelský úšklebek.

„Fajn? Jenom fajn, Pottere?“

Harry trochu zrudnul. „No… jo. Prostě fajn.“

Malfoy zavrtěl hlavou: „Máš dost omezenou slovní zásobu. Můžeš říct cokoliv a řekneš fajn.“

A Harry dostal další argument.

„Vidíš? Zase se do mě navádíš! Nenávidím tě a ty nenávidíš mě. A úplně nejlepší bude, když to tak zůstane.“

„Nenávist? To je dost silné slovo. Já tě prostě jen nemám rád.“

„Tak vidíš!“

„… ale stejně tě chci.“ dodal.

Harry polknul a cítil, jak se mu dělá trošku nevolno.
Bylo zvláštní tohle slyšet z Malfoyových úst.
Kéž by mu mohl proniknout do mysli a vědět, co opravdu chce. A hlavně proč to chce…

„Jenže já na kluky nejsem.“

„Samozřejmě,“ odvětil Malfoy.

„O co ti jde, Malfoyi? Chceš se se mnou vyspat a tím ukojit svoje zvrhlý touhy? Nebo jen chceš, abych řekl, že s tím tvým nápadem souhlasím a ty ses mi pak mohl až do smrti vysmívat a připomínat mi to? Na co si to hraješ?“

„Co chci? Chodit s tebou.“

*
Ten druhý uvnitř vybuchl smíchy. Tak teď se Draco opravdu předvedl v celé své síle.
Chodit s ním? To jako i on? No fuj… Co si asi myslí, že mu na to Potter řekne? ANO ANO ANO?

Pchchhh.

Měl by se konečně vzpamatovat a přestat s hloupými sny.
Na sny není čas, realita je sama o sobě dost tvrdá a stěžovat si život bláhovým sněním… Jen hlupák, by to dělal.

Ale navrhovat to Potterovi bylo samo o sobě ještě nebezpečnější než veškeré sny.
Co když to Potter rozšíří mezi tou svou partičkou? To aby Ten druhý nevystrčil nos. Dracův nos.
Někteří lidi si tak koledují o výprask.

Fuj.


*


„Chodit se mnou? Ale proč?“ opakoval pomalu a nechápavě Harry.

Čekal leccos, ale tohle ne. Jistě, Malfoy už cosi takového naznačoval včera, ale on to prostě jen nebral vážně.

„Protože to chci. A jsem Malfoy a ten si vždycky vezme to, co chce.“

No tak tohle dodávat nemusel.

„Jenže já nejsem žádná věc.“

„A proč to, Pottere, nemůžeme jenom zkusit? Já si třeba myslím, že by nám to klapalo.“

Draco si v duchu nadával, ne nepodobně jako Ten druhý. Přehnal to. Tohle říkat POTTEROVI!!!!!
Jasně šíleně moc ho přitahuje, ale říkat mu to je… dosti trapné.

„A já si myslím, že ne.“

„A co ti na mě tak vadí?“

„Ty se ještě ptáš, Malfoyi? Jsi tak arogantní, tak povrchní, pořád se zajímáš jenom o oblečení a dokonalý vzhled a vůbec se nestaráš o lidi kolem sebe. Vždyť i s Pansy zacházíš jako s kusem hadru, a to je to tvoje kamarádka!“

„To bych netvrdil. Ještě něco?“

„Jo. Posuzuješ lidi jenom podle toho, jak jsou bohatí a jaký známí mají. Říkáš Hermioně mudlovská šmejdka. Nemáš před ničím respekt. Pořád mě jenom urážíš. Možná jsi Smrtijed. Podlízáš Snapeovi. Šikanuješ prváky a vůbec všechny okolo. Zatímco spolu mluvíme, ty sedíš na matraci, jako kdyby se tě to vůbec netýkalo. Jsi rozmazlený a sobecký pitomec. Ve famfrpálu podvádíš. Myslíš si, že peníze všechno vyřeší a nejradši bys podplatil i Brumbála. A hlavně… jsi kluk.“

Harry se sám sobě divil, že toho řekl tolik. A vlastně, že to všechno byla pravda.

Jenže s Malfoyem to ani nehnulo. Vypadal spíš pobaveně než naštvaně.

Vstal.

„Když ti tak vadí, že sedím, tak prosím… Jinak k tomu, cos řekl… Možná jsem povrchní, arogantní a sobecký, ale kdo není? Každý myslí hlavně na sebe a jde mu jen o to, aby přežil ON.“

„Mně teda ne.“

„Ale ty jsi přece Zlatý chlapec, který přežil. Ten Vyvolený… A já jenom malej šmejd. Jo to jsem. I v ostatních věcech ses celkem trefil, teda až na to, že Smrtijed opravdu nejsem a asi jím nikdy nebudu. A že jsem kluk… Tím myslíš, že kdybych byl holka, tak by ti nevadilo být se mnou?“

K sakru, teď Harrymu došlo, že přestřelil, když to zmiňoval ve svém monologu.

„Vadilo, protože bys to byl pořád ty,“ slyšel jak to znělo chabě.

„Možná bych tě přitahoval víc, kdybych byl nějaká malá zrzavá slečinka, co? Řekni mi vůbec, Harry, přitahuju tě?“

A v Harrym to cuklo dvojnásob. Jednak kvůli tomu, na co se ho ptá a jednak kvůli tomu oslovení. To bylo snad poprvé, co mu řekl jménem. Nedalo se říct, že by to znělo nepříjemně. Vyslovoval to tak nějak mazlivě.

Ale fuj.

Zatřásl hlavou, aby tu představu zaplašil.

„Ne.“

„Ale líbání se ti líbilo, co?“

„NE.“

„Řekl jsi, že to bylo fajn.“

Všechno, co řeknete může být použito proti vám.
Teď už chápe, co to znamená.

„No dobrá, nebylo to zas tak špatný. Ale já… Nepřitahuješ mě. Ani trochu. Byl jsem prostě… překvapenej a…a …a tak.“

Draco se usmál. Teď už měl potrvzeno, že Potter ho také chce. Tahle odpověd říkala všechno. Koktání, vytáčky. Neví, jak je to možné, ale Potter ho má plnou hlavu.

„Ani trochu se ti nelíbím?“

„Nejseš můj typ. A já stejně chodím s Ginny, takže nevím o čem se tu pořád bavíme. Já chci být s ní a ne s tebou Malfoyi? Chápeš?“

Harry se otočil a vydal se ke schůdkům. Už s ním dál nechtěl mluvit. Nevydržel by to.
Jenže to Draco nemohl dopustit. Sny jsou od toho, aby se splňovaly. Nenechá si ho utéct. Ne teď, když je už tak blízko… Nechce přijít o to, co vlastně nikdy neměl.

V okamžiku ho dostihl a položil mu dlaně na ramena.

Harry ztuhl.

Draco se naklonil a šeptal.

„Ty mě chceš, já to vím… Tak proč se tomu bráníš? Já jsem tady pro tebe, vždycky jsem tady byl.“

Ruce mu sklouzly z ramen dolů a putovaly po Harryho zádech.
A Harry se otočil a nechal se vtáhnout do Dracova náručí.

Políbil ho. Sám od sebe.

Všechna předchozí slova, předsevzetí a argumenty, všechno to bylo rázem zapomenuto.
Harry byl ztracen.

Byli ztraceni oba dva…
Byli ztraceni, protože si to přáli…
*

Užívali si blízkost, po které toužili tak dlouho.
Když se konečně nabažili jednotlivých doteků a polibků, mohli konečně diskutovat trochu rozumně. Leželi vedle sebe na matraci, Draco hlavu na Harryho rameni, a ani netušili, jak se do této polohy dostali.

„Já se tak nenávidím,“ Harry si trochu povzdychl.

Rozum mu říkal, že by se tomu, co se dělo, měl bránit všemi možnými i nemožnými způsoby, jenže tělo… To reagovalo naprosto jinak.
Tělo mu říkalo, že je to správné, stejně jako mu to říkalo cosi hluboko v něm samém. Věděl, že s Ginn to nebylo to pravé. Bylo to sice moc hezké, ale právě, že jenom moc hezké.

Kdežto s Malfoyem…

To bylo něco fantastického, neuvěřitelného, naprostá extáze, soulad těl. Jako kdyby bylo jeho tělo stvořeno pro dotyk s tělem Draca.

Nerozuměl tomu.

Toho malého skrčka přece tak nesnášel!

Jenže po té jeho nepovedené sebevraždě se všechno změnilo.
A začal nesnášet pro změnu sebe.

K sakru.

„Proč? Že děláš něco, co se ti líbí?“ Draco se k němu přitiskl ještě víc.

Harry to zaznamenal se znepokojením, tedy hlavně to, jakou částí těla se k němu tiskne. Bylo to… příjemné… Ale zároveň něco, za co by se měl stydět. Vždyť je to Malfoy a tiskne se k němu přímo…

No, jo, ale JAK MOC je to příjemné.

„Je to hlavně kvůli Ginny. Vždyť je tak skvělá a milá a pro mě znamená vážně hodně. Proč jí tohle dělám?“

„Lidi se scházejí a rozcházejí. A jestli je tak… skvělá…… tak to pochopí.“

„Rozejít se s ní kvůli tobě… Vždyť já nevím ani nevím, jestli to bude vůbec fungovat. Třeba tě brzo přestanu bavit, odkopneš mě a najdeš si zase další obět.“

„To se nestane.“

Draco se naklonil a jemně mu přejel jazykem po rtech. Pak ho znovu políbil.

Když se od sebe trochu udýchaní odtrhli, Harry mohl pokračovat ve svém uvažování.

„Já se s ní teď nemůžu rozejít. Má před zkouškama a nezvládla by to. A nechci jí ublížit.“

„Tak, co hodláš dělat?“

Harry si připadal, jako kdyby ho Malfoy vydíral. Při těchto slovech se totiž na něj znovu nalepil opovážlivě blízko.
A dlaní přejel po poklopci kalhot.
Harry zalapal po dechu. Takhle daleko to rozhodně nemíní nechat zajít. Aspoň ne teď.
Ještě ne.

„Počkám až bude vhodná příležitost a řeknu jí to pak.“

„A do té doby budeš chodit s náma oběma? To není moc slušné.“

Harry se zavrtěl. Opravdu s ním chodí? Chodí s Malfoyem?
To zní tak směšně!!
Směšnější je snad jen to, že je to pravda.

„Ona na mě stejně nebude mít před zkouškama čas. A jakmile bude po nich, tak jí to řeknu. Slibuju.“

Proč se vůbec tak namáhá kvůli Malfoyovi? To si s ním chce vážně něco začít?

No to snad ne!

Ale ano ano ano ano!!!

Děsně moc chce.

„Musím jít.“

„Uvidíme se zítra? Po večeři, tady?“ zeptal se ho Draco.

„Proč zrovna tady?“

„Líbí se mi tu.“

„Tak dobře. Přijdu.“

Chystal se k odchodu, ale pak se přeci jenom vrátil a přitáhl si Draca znovu k sobě.

*

„Kde jsi byl, Harry? Všude jsem tě hledala,“ Hermiona stála uprostřed Nebelvírské společenské místnosti a tvářila se naštvaně.

„Jen se tak projít.“


Nikdy neuměl lhát, ale Herm si toho kupodivu dnes večer ani nevšimla.

„Měla jsem o tebe vážně starost. Ty víš, jak je nebezpečné, zvlášť pro tebe, chodit v noci sám.“

„Vždyť není pozdě.“

„Ale to Vo..Voldemortovi nevadí. On jen čeká na příležitost,“ pořád se ještě zakoktávala při vyslovení jeho jména.

„Možná, ale to nezname… Jsem dost unavený, už půjdu spát. Dobrou, Hermi!“ rozloučil se urychleně Harry, když uviděl vcházet do místnosti svou stále-ještě-přítelkyni.

Hermiona se nenechala odbýt a dohonila ho na schodech.

„Co to provádíš, Harry? Kdybych tě neznala, tak bych řekla, že se nechceš vidět s Ginny.“

„S Ginny? Proč bych se s ní nechtěl vidět? Chci se s ní vidět!! Mám jí moc rád, je to skvělá kamarádka i holka. Jen teď chci jít hlavně spát a s Ginn se uvidím zítra. Už se na to těším,“ plácal hlouposti.

„Tak dobrou noc.“

Hermiona nakonec odešla do své ložnice, ale pochybnosti zůstali. Proč se, proboha, nechce Harry vidět se svou dívkou?